Slavní gay celebrity world
PŘEVZATO Z ROGY.CZ
| ALAIN DELON |
| Alain Delon – muž dvou tváří? „V přátelství nejsou zklamání, je v něm jen zrada.“ Alain Delon  Slavný italský režisér Luchino Visconti aby mohl milovat jak chtěl, musel podstupovat za krásou a láskou nepočítaně překážek a zákazů. I on totiž miloval muže, kteří byli buď ženatí nebo zaslíbení jiným. Tudíž i v případě Viscontiho byla jehol láska vždy tou „zakázanou“, případně jinak vykupovanou, což mu způsobovalo častěji spíš duševní trauma, než radost. Ať už šlo o vztahy s Mussimem Girottim, Helmutem Bergerem nebo právě Alainem Delonem, měl z toho vždycky jen trýzeň…V lásce je přece dovoleno všechno!I když ledově rezervovaná hvězda francouzského filmu mlčí, mnozí zasvěcení mluví, píší (například Casimir Katz v knize Luchino  Visconti, kníže filmu) a poukazují na Delonovu „dvojí tvář“. Zatímco ve filmu (nepočítáme-li jeho roli homosexuálního barona Charluse ve snímku Swannova láska, který natočil před šestnácti lety podle románu Marcela Prousta režisér Volker Schlöndorf) představoval vždy tvrdé a nesmlouvavé muže, kteří jsou zásadně na ženy, jeho soukromýá život se v tomto ohledu – podle jejich tvrzení – přece jen rozdvojuje. Alain Delon (narodil se 8. listopadu 1935) vystřídal samozřejmě spoustu žen – Nathalii, která přijala jako první zákonitá manželka i jeho jméno, Romy Schneiderovou a Mireille Darcovou nevyjímaje – ale okruh jeho zájmů byl údajně podstatně šiřší. „Kdybych měl radost z dobrodružství muži, čím bych byl vinen?V lásce je dovoleno všechno. Co si myslí lidé, je mi úplně jedno,“ odvětil už někdy v roce 1969 na otázku jistému reportérovi. Přátelství s velkým P je extrémně vzácná věcNěkomu se možná vybaví jeho oddané přátelství (nebo že by přece jenom milostná romance?) se světově proslulým italským režisérem Luchinem Viscontim. Ten ho nejdříve obsadil do svého filmu Rocco a jeho bratři (1960) a posléze do divadelního kusu  Promiň, že je prostitutkou (1961), který byl inscenován ve Vídni. Díky tomu se však seznámil se svou budoucí hereckou i životní partnerkou – Romy Schneiderovou. Teprve až mnohem později vypukla aféra spojená se jménem Delonova jugoslávského přítele, Miloše Markoviče, který byl současně (než ho za dosud nevyjasněných okolností kdosi zavraždil) jeho osobním strážcem. A právě v tom čase začala média spekulovat o Delonově bisexualitě. „Přátelství, vždy s velkým P, ta jediná pravda, je extrémně vzácná věc,“ prohlásil francouzský herec před aférou. „Kromě několika pracovně podmíněných vztahů mám jednoho velkého přítele a dva nebo tři další přátele, kteří jsou buď slavní nebo známí. Více než na lásku však věřím na vášeň, a více než ve vášeň na přátelství…“ Více o Delonových sexuálních zkušenostech s muži se pokoušel napsat v neautorizované biografii Bernard Violet. Uvádí, že už na vojně, ale i během války v Indočíně, měl Delon sexuální kontakty s muži. Ve své odvážné knizhe Violet dále tvrdí, že v určité  době se o Delonovu přízeň v posteli dělilo pět lidí. Nebyla to jen Delonova tehdejší mladičká přítelkyně Romy Schneiderová, ale dokonce i její matka Magda Schneiderová, a aby toho neměl málo, spal prý ještě jak s Luchinem Viscontim, tak se svým agentem Georgesem Beaumem…Obvyklými příběhy o lásce jsem přesycen
Ať je pravda jakákoli, dnes je Alainovi Delonovi pětašedesát a určitě má za sebou pestrý život a krásné vzpomínky („Kdysi jsem s Linem Venturou natočil film. Byla to story, kterou bych chtěl prožít. Nazývám to příběhem o přátelství, o vztahu dvou mužů, v němž někdy stojí žena. Jsem někdy obvyklými příběhy o lásce již tak trochu přesycem,“ nechal se slyšet už před lety. Že tím i mnohé naznačil, není sporu). |
| BARBRA STREISAND |
Hvězda, která miluje svého syna-gaye  Typický prototyp ženy, kdy se z ošklivého káčátka stane žena svůdná, zajímavá (někteří dokonce tvrdí, že je tak ošklivá až je krásná) a navíc i úspěšná, velmi úspěšná. V Hollywoodu každopádně zabodovala už někdy v šedesátých letech, ale její sláva a věhlas nadále trvá. Barbra Streisand je mega star. Herečka, zpěvačka, muzikálová hvězda. Ale také hudební skladatelka, textařka, producentka a režisérka, která má za sebou dlouhou řadu nazpívaných alb, divadelních muzikálů, koncertů a filmů, z nichž možno jmenovat například tituly Funny Girl, Hello, Dolly!, Sova a kočička, Co dál, doktore?, Takoví jsme byli, Zrodila se hvězda, Žena v ringu, Bláznivá, Yentl, Pán přílivu... Pohádkově bohatá „profesionální žena“, jejíž začátky jsou spojené s vystupováním v barech pro gaye, byla vždycky ambiciozní. A k tomu ještě náročná a neskutečně vybíravá. Mnoha mužům přitom zlomila srdce. Dalo by se říct bůh i ďábel, ale také Woman in Love…Záliba v dokonalých tělech „Vidíte, nikdy jsem nebyla typem magazínové krásky,“ říká Barbra Streisand, která se narodila 24. dubna v roce 1942 v New Yorku. „A přesto jsem zaujala hned na začátku jen ty nejlepší producenty a režiséry. Napsali pro mě skvělé scénáře i nádherné songy...“ Zřejmě tak naráží na svůj talent, ale má pravdu. Říká to ostatně i její první manžel Elliot Gould: „Barbra je skvělá a talentovaná, ale žít s ní pohromadě není možné, alespoň pro mne to nebylo možné. Kdybych s ní vydržel o něco déle, udusil bych se její osobností. Je totiž egocentrická, sobecká a nespokojí se s ničím menším, prostředním či průměrným. Miluje dokonalost. Dokonalé scénáře, dokonalé výrobky, dokonalá těla, dokonalé výkony...“  A co je pravdy na proklamaci, která tvrdí, že ložnice její přepychové vily v Malibu byla průchoďákem? Sama umělkyně tyto novinářské spekulace nijak zvlášť nevyvrací, ale ani nekomentuje. V tomto ohledu je nad věcí a jen mávne rukou. Je vyrovnaná, v pohodě a stále pořád plná energie, ať už se to týká soukromého života či kariéry.Po prvním manželství přišla smršť lásek A její lásky, vztahy a aférky? Jejím prvním mužem byl již vzpomenutý Elliot Gould, za něhož se vdala v roce 1962 a s nímž má syna Jasona (1966). Manželství trvalo skoro deset let a důvody, proč se rozpadlo, vysvětlil sám exmanžel o něco výše. Pak už následovala smršť lásek a vztahů, což média v žádném případě nemohla nezaznamenat, zvlášť když šlo o herce Richarda Gerea, Warena Beaty, Roberta Redforda, Omara Shariffa, Ryana O°Neila, Dona Johnsona či Liama Nelsona, ale rovněž také tenistu André Agaassiho, producenta Jona Peterse či kanadského expremiéra Pierrea Trudeau…  „V životě jsem nepoznala, co je to nuda, protože pořád se něco dělo,“ uculuje se dnes slavná hvězda, jejíž životní dráha je jako z té příslovečné pohádky kterak chudé děvče ke štěstí přišlo. Ošuntělá ošklivka ze špinavého brooklynského baráku ovšem muselo na tom svém štěstí zapracovat, mělo však životní kliku, protože už odmala vědělo, co vlastně v životě chce. Kursy dramatického umění, zpívání po barech, obcházení konkursů – unavující koloběh, z něhož se pro mnohé adepty slávy stává uzavřený kruh. Ne pro Barbru. Díky své vůli a talentu se probojovala na Broadway, kde si získala publikum, ale i kritiku šarmem, smyslem pro komediální herectví a v neposlední řadě šíří své pěvecké všestrannosti. „To malé, strašně ošklivé káčátko, které navíc šilhá, se stalo ideálem. Dosáhlo největší mety, stalo se opravdovým hlasem Ameriky,“ napsal o ní už v roce 1966 Newsweek. Miluji Jasona takového, jaký je… O svém synovi, který se jmenuje Jason Emanuel a jehož otcem je Elliot Gould, Barbra Streisand říká, že je tím nejkrásnějším květem jejího prvního manželství. „Je jediným mužem v mém životě, k němuž mu váže opravdové citové pouto, je můj syn Jason. Je pro mne to nejdůležitější na světě,“ prohlásila před časem. Řadu let se snažila svého syna uchránit před novináři a nikdo nechápal proč. Teprve když ve filmu Pán přílivu na žádost producentů ztvárnil jejího syna, vyšlo najevo, proč měl zůstat v ústraní. Slídivým novinářům nedalo moc práce zjistit, že je gay. Doslova se na něj vrhli a výsledkem byla celá řada mnohdy i nechutných článků s palcovými titulky a fotografiemi, které zachycují syna slavné matky s jeho přítelem. Barbra však zachovala dekorum a zůstala i v této, pro ni jistě nelehké, situaci neochvějně na Jasonově straně. „Když jsem před časem zjistila, že je gay, byla jsem v šoku. Dost mě to zaskočilo. Pak jsem si ale řekla: Je to přece můj syn a zůstane jím navěky. Jeho sexuální život je jen a jen jeho soukromou záležitostí. Potřebovala jsem sice pár dní být o samotě, ale přijala jsem to. Dnes mi to vrásky nedělá a miluji ho takového, jaký je,“ nechala se slyšet umělkyně. Má naopak ze svého jediného syna radost, protože pokračuje v rodinné tradici. Po několika hereckých úkolech se začal Jason Emanuel Gould věnovat režii.Rozhodl diamant od Jamese Brolina
|
Dlouho také držitelka Oscara a majitelka dalších prestižních cen Grammy, Tony a Emmy (stejně tak celé řady zlatých a platinových desek) tvrdila, že jedině mladší muži ji mohou poskytnout to, co potřebuje a co stále hledá. „Pro mne je důležité mít vedle sebe partnera, ale pozor, partnera dokonalého a tolerantního, která nemá takové vlastnosti jako je žárlivost či závist. Ale jinak jsem normální ženská, která nechce žít sama a bez muže. Protože jedině milostný vztah mi dodává odvahu a sebevědomí,“ proklamovala léta. 
Ten jí nejdřív okouzlil svým zralým šarmem, potom Barbře věnoval prsten s diamantem a posléze si ji odvedl k oltáři. A slavná diva je šťastná, protože konečně nalezla v jeho pevné náruči přesně to, co jí prý dělá potěšení. Úctu, ale také toleranci, klid a pohodu.
| ELTON JOHN |
ELTON JOHN: „Spal jsem s půlkou Ameriky a měl jsem neuvěřitelné štěstí. Zůstal jsem HIV negativní.“  O tom, že je britský zpívající skladatel Elton John stále pojem, svědčí nejenom víc než dvě stě milionů prodaných desek, ale především stále „nadupané“ koncertní haly, stejně jako geometrickou řadou narůstající počet hitparádových titulů. Není to tak dlouho, co se na hudebním trhu objevilo mimořádně úspěšné album Made in England, přinášející elegantní, bezmála symfonický pop-rock. Právě tímto albovým kompletem se vrátil ke spolupráci se svým někdejším textařem Berniem Taupinem, jehož na přechodnou dobu zaměnil za Tima Ricehho, s nímž napsal například písně pro animovaného Lvího krále. Elton John je ale rovněž autorem nejprodávanějšího alba dvacátého století, na kterém najdete píseň Candle In the Wind (Svíce ve větru), kterou věnoval zesnulé princezně Dianě. I když stále patří mezi hvězdy světového formátu a dodnes dokáže „udělat“ hit, na svém nejnovějším albu se spíš ohlíží, což ostatně prozrazuje i název: One Nihgt Only – The Greatest Hits. Nahrávka totiž přináší jeho největší hity, které byly natočeny živě 20. a 21. října letošního roku v New Yorku ve slavných Madison Square Gardens, a vychází hned tři týdny poté. Jde tedy o „nejrychleji udělané album“.Na vyprodaných koncertech a potažmo i na albu se jako hosté objevují rovněž Bryan Adams, Ronan Keating, Kiki Dee a Mary J. Blige…Ve škole byl všem pro smíchPůvodně se jmenoval Reginald Kenneth Dwight (narodil se 25. března 1947) a na své dětství, které trávil na londýnském předměstí, nevzpomíná s nadšením. Ve škole rozhodně nepatřil k třídním hvězdám a učil se jen průměrně. Spolužáci se vysmívali nejen jeho brýlím, ale i jeho malé a obtloustlé postavě. Bez kamarádů se z něj stal samotář, ale své si užil i jako středoškolák.  Hvězdou se stal až na Královské hudební univerzitě v Londýně, pravděpodobně až tam našel klíč ke svému úspěchu. „Ale stejně jsem odtamtud utekl, protože jsem chtěl dělat muziku po svém,“ vzpomíná dnes Elton John. „Hlavně jsem chtěl bavit lidi. V hotelovém baru jsem pak hrál nejen písničky Cliffa Richarda a dalších tehdejších hvězd, ale občas jsem vyrukoval i s nějakou svou vlastní melodií. Barová zábava je vůbec to nejlepší, co vás naučí disciplíně…“ Bylo to na sklonku šedesátých let, kdy se jako neznámý pianista rozhodl zkusit štěstí jako zpívající skladatel. Rozhodně mu k tomu napomohly i zvláštně nahořklé texty, které mu psal přímo na tělo jeho přítel Bernie Taupin. A bylo zaděláno. Velký úspěch se dostavil takřka okamžitě. Oba mladí muži vyrukovali s něčím, co na angloamerické scéně chybělo. Namísto protestsongů a rozervaných a věčně opilých či nadrogovaných hvězd se najednou objevil zpěvák, který nabídl vedle melodických písniček s chytrými texty - show. Jako by se svými fantaskními klobouky, světélkujícími brýlemi a botami na třiceticentimetrovém podpatku (sám měří 172 cm) chtěl zbavit starých mindráků.„Udělala“ ho až Amerika„Zlom nastal okolo roku 1970, kdy jsem zažil první velký úspěch mimo rodnou Anglii,“ tvrdí Elton John. „Bylo to v Americe. Jako by se všichni zbláznili do normálních písniček, které jsem měl napsané během hodiny. Zřejmě jsem vystihl tu pravou dobu, což bylo obrovské štěstí. Proto jsem se vracel domů nejen jako vítěz a navíc s balíkem peněz, ale rovněž se spoustou nabídek. Mohl  jsem se konečně pustit do pořádné práce, točit jen v těch nejlepších studiích, najmout ty nejlepší muzikanty a vůbec dělat na úrovni…“ Elton John byl vždycky muzikanem, který měl přirozený cit pro melodii a uměl ji vždy grandiozně vygradovat. Skládal výhradně u piana. Málokdy také používal v nahrávacím studiu umělé zvuky či syntezátory, nikdy zbytečně neexperimentoval, ale hlavně měl vždycky vlastní nápady. „Vlastně stále opakuji dva základní písňové modely. Rychlý a s výrazným staccatem piana a baladicky pomalý,“ přiznává Elton John už před časem. „Ovšem nejraději hraji živou muziku. A miluji koncerty pro jejich atmosféru. Jedině tam si ověřuji, že mě lidi berou a že jim moje muzika něco říká. Když to pak okořením i divadelní prvky a je z toho show, která lidi baví, jsem na vrcholu blaha.“ Ja autorem hudby nejen k muzikálu Aida (který měl premiéru na Broadway), ale také k již zmiňovanému animovanému filmu Lví král, za kterou získal Oscara. Cenu Grammy obdržel zase za píseň Candle in The Wind. Ve své sbírce má však i cenu Emmy stejně jako cenu Coca Cola Community Awards a cenu Mercury, zatímco zlatých a platinových desek má nepočítaně. Významná jsou i prestižní ocenění z poslední doby, což jen dokazuje jeho stabilitu a i uměleckou a společenskou prestiž. Už v roce 1994 byl v Americe uveden do Rokenrolové síně slávy a stal se rovněž čestným členem britské Královské hudební akademie, na níž kdysi studoval. A není to tak dlouho, co získal šlechtický titul a řád Britského impéria. Dnes je to tedy Sir Elton John. Divoký život vystřídal řád I když je jeho kariéra více než vyrovnaná a prakticky nemá propadů, nejrůznějším životním kolizím se nevyhnul ani on sám. Problémy mu přineslo například jeho někdejší přiznání k homosexualitě. Poštval tím proti sobě řadu svých fanynek. Cítily se podvedeny.  „Asi jim konečně došlo, že si žádnou z nich nevezmu,“ zlehčoval jejich reakci Elton John, ale ve skutečnosti byl psychicky na dně. Aféra vyvrcholila před třinácti lety, když bulvární plátek Sun přetiskl vyprávění londýnského gigola Stephena Hardyho. Článek se jmenoval příznačně – Orgie s Eltonem Johnem. Gigolo měl strávit údajně se slavnou popovou hvězdou řadu divokých víkendů. Barvitě líčil nejen sexuální polohy, ale třeba i situace, kdy si Elton porcoval kokain kreditní kartou. To srazilo hvězdu málem až na kolena, ale nevěděl, jak by se měl bránit. Útěchu začal tedy znovu hledat v alkoholu a drogách. Přesto Hardyho zažaloval. I když se pak ukázalo, že si gigolo vše vymyslel, a redakce časopisu Sun se musela zpěvákovi omluvit, trvalo deset let, než se ze všech těch afér duševně vzchopil. Štěstí mu nepřineslo ani nepochopitelné manželství s Australankou Renate Blauer, kterou si vzal v roce 1984. I když svou ženu miloval, sexuálně žít s ní nedokázal. Rozvedli se po čtyřech letech. „Renate je snad jediný člověk na světě, kterému jsem dodnes nesplatil svůj velký dluh. Nekomunikujeme spolu, protože ona to tak chce. Doufám však, že budum mít jednoho dne šanci se jí omluvit. Je to jeden z nejlepších lidí, jaké jsem v životě potkal,“ hodnotí svou hořkou zkušenost Elton John, který je přes všechny peripetie – jak sám tvrdí – dnes za vodou. Je to už pár let, co žije s přítelem, filmovým producentem kanadského původu Davidem Furnishem.Nový a ještě lepší Elton John? „Prodělal jsem ozdravovací kúru a do devadesátých let jsem vstoupil jako jiný člověk. Pryč je i éra mého promiskuitního chování a |
nekonečných drogových úletů. Uvědomil jsem si spoustu chyb a zbytečností. I když jsem měl v posteli půlku Ameriky a Anglie, měl jsem neuvěřitelnou životní kliku – zůstal jsem HIV negativní. Když jsem ale viděl umírat mé přátele a řadu lidí na AIDS, šel jsem zákonitě do sebe. Musel jsem začít znovu a jinak. Za svou homosexualitu se ale nestydím,“ prohlásil Elton John už před deseti lety.
| FREDDIE MERCURY |
| NESTŘÍDMOST JE SOUČÁSTÍ MÉHO JÁ, tvrdil „nesmrtelný“ FREDDIE MERCURY (5. 9. 1946 – 24. 11. 1991)  Letos 5. září by oslavil čtyřiapadesáté narozeniny. Dožil se však pouhých pětačtyřiceti, víc mu osud nedopřál. Zemřel 24. listopadu před devíti lety za zdmi svého tříposchoďového paláce v honosné londýnské čtvrti Kennington. Freddie Mercury (vlastním jménem Frederick Bulsara), s jehož hlasem se prodalo během jeho závratné kariéry na celém světě devadesát milionů desek (dnes je pochopitelně cifra prodaných nosičů podstatně vyšší), už ale nemohl pokračovat. Stal se jednou z obětí choroby zvané AIDS. Zázraky se nekonalyVe dnech posledních, kdy byl takřka k nepoznání, mu byla největší oporou jeho přítelkyně z mládí Mary Austinová. Přestože měl  někdejší zpěvák dnes už legendární kapely Queen (připomeňme si, že první album vyšlo v roce 1973) nejvybranější lékařskou péči a povolaní specialisté dělali, co mohli, aby průběh choroby zmírnili, zázraky se nekonaly. Smrtelné komplikace způsobil zápal plic, s čímž už tak oslabený iminutní systém nedokázal bojovat. A tak i když na samém konci předčasnš přervaného života trpěl Freddie Mercury bolestmi a poruchami vědomí, stačil ještě prostřednictvím masmédií vydat v podobě prohlášení pravdu o své chorobě. Den na to skonal. „Uvědomoval si, že se blíží konec, ale čelil mu s neuvěřitelnou statečnsotí,“ prohlásila ošetřující Mary Austinová. „Hodně zkusil, citově i fyzicky. V posledních dnech už nemohl ani jíst, navíc byl pod vlivem silných utišujících prostředků, ale byl velký bojovník, a tak se držel.“ Freddie Mercury se ostatně držel i při natáčení alba Barcelona s operní divou Montserrat Caballé a posledního kapelového alba. Obě točil s vědomím své nemoci. Tak jako tak podal strhující výkon, jako by tušil, že je to naposledy. Mimořádné zpěvácké nasazení ocenil i recenzent v časopise Rolling Stone, který si dříve všímal spíš jeho extravagantních kousků a divokého soukromí, než božského hlasu a vůbec výjimečného hudebního talentu.Nespoutaný ďábel?A jaký tedy vedl Freddie Mercury soukromý život? Určitě pestrý, nuda v žádném případě nehrozila. A že si ho nezkrotný a požitkářský Mercury užíval plnými doušky, o tom není sporu. Zdaleka se nesoustřeďoval jen na muziku. Byl to tu také jeho temperament a neovladatelná touha po nekonvenčním sexuálním životě a dobrodružství, posedlost po rozkoši. To jej často vedlo  až k orgaistickým oslavám všeho druhu, které často ve svém domě organizoval. Zvlášť jeden mejdan, který ho přišel údajně takřka na čvrt milionu dolarů, byl pro mnohé po všech stránkách nezapomenutelným zážitkem. Nejen šampaňské teklo proudem, v nabídce byly i další pikanterie. Mezi pozvanými celebritami nechyběli ani překrásní hošani a vyzývaví transvestité a hermafrodité či téměř svlečení liliputáni, nabízející na stříbrných podnosech kokain. Očití svědci ještě dnes potvrdí, že tam tenkrát nechyběla ani striptérka předvádějící vaginární kuřbu cigaret. Podle jednoho z šéfů firmy, pro kterou skupina Queen nahrávala, zkoušel Mercury všechno, co mu projde. A šokovat rozhodně uměl, o což se postral svého času i kontroverzní videoklip I Want To Break Free (1984), kde se objevil v paručce a dámských šatičkách, ale navíc i s nepřehlédnutelně „vyvinutým“ poprsím. Svou mužnou ozdobu – typický knír – však neodložil ani tentokrát. „Nestřídmost je součástí mého já,“ smál se tehdy Freddie Mercury, který ve svých začátcích svou náklonnost k mužům zpočátku tajil. „Dlouho mě strkali do jakési gay přihrádky, ale hlavně jsem byl u nich každou chvíli něco jiného. Jako by neměli jiné starosti,  než se zabývat mou sexualitou. A tak jsem byl nejdřív čistokrevný teplouš, potom bisexuál, jindy zase ďábelská multisexuální mašina prefurujcí takové ty drsany v kůži… Ale budiž, jak je libo. Když už vás tolik zajímá moje sexuální zaměření a můj apetit, tak prosím – dělám to prostě s každým, koho mám rád a kdo mě nějakým způsobem přitahuje. Tady nejde o nějaký šuplík nebo přihrádku, v tomhle jsem zkrátka nevyzpytatelný. Takový je můj soukromý život a takový jsem já. Víte, dlouho jsem si kladl otázku, proč zrovna tohle někomu předhazovat? S novináři se dokážu bavit o všem možném, ale to poslední, co bych udělal, by bylo, kdybych zašel do redakce Sun a řekl: Tak se přiznávám, přiznávám se k tomu, že jsem gay… To přece nemá smysl. Kdyby mělo, dávno bych to udělal…“Šampionem napořád
|
Není ani žádným tajemstvím, jak štědrý a velkorysý byl ke svým milencům a důvěrným přátelům, kteří dostávali nákladné dary, anebo se stávali majitelé domů či drahých aut. Hlasově geniální a dobře vypadající zpěvák (ale současně také textař i skladatel takových písňových textů, jako jsou Bohemian Rhapsody nebo We Are The Champions) si je vyloženě hýčkal. A také je prý často měnil. Zlé jazyky dokonce tvrdí, že jich měl víc než Elizabeth Taylorová…
| GIANNI VERSACE |
Gianni Versace – král s pověstí provokatéra  „Krása je smyslný princip a byla to právě moje smyslnost, která mi v životě pomáhala víc než rozum,“ prohlásil v dobách své největší slávy světově proslulý italský módní tvůrce Gianni Versace, jehož život přervalo v bezprostřední blízkosti jeho paláce Casa Casuarina na Floridě 15. července 1997 několik zákeřných ran z revolveru.Zaséval prý neklid nejen mezi ženami, napsal o top-designérovi významný americký deník. A vždycky měl pověst provokatéra. Jak by ne, když jeho návrhy zvýrazňovaly lidskou sexualitu, ať už ženskou či mužskou. „Byl ovšem první, kdo ji konečně a smysluplně vyzdvihl,“ nechal se slyšet Richard Martin, ředitel kostýmního institutu newyorského Metropolitního muzea. Gianni Versace byl nejen dokonalý kumštýř všech těch nejméně otřelých módních kreací,  ale i neobyčejně zajímavý člověk a přitažlivý muž. Zatímco navenek byl často k vidění většinou jen se svými spolupracovníky, anebo v obležení jen těch nejkrásnějších modelek, své soukromí si pečlivě chránil. I když svou homosexualitu nemaskoval a víc než deset let žil se svým přítelem, jinak osobním asistentem a návrhářem sportovní linie Antoniem D´Amicem, veřejně se o svém životě příliš nezmiňoval. „Jsem takový jaký jsem. Mí přátelé a lidé, kteří mě znají, to vědí,“ opáčil před časem. „Musí to ale člověk vytrubovat do celého světa?“Sex, show a kůžeGianni Versace pochází z jižní Kalábrie, kde se 2. prosince 1946 narodil. Jako syn majitelky krejčovského salonu, který šil pro honoraci v Reggio di Calabria, doma dlouho nevydržel. Chtěl se postavit na vlastní nohy a proto zamířil ve svých čtyřiadvaceti letech přímo do Milána. I když plánoval velké věci, pracoval zpočátku jako stylista kolekcí pro jiné módní tvůrce.  „Věděl jsem, co chci, ale musel jsem být hodně trpělivý,“ prohlásil už jako slavný muž. „Bylo zřejmě nutné počkat, porozhlédnout se a nasát atmosféru. Teprve potom jsem se do toho pustil, i když prorazit nebylo vůbec lehké. Hlavně jsem chtěl záměrně zrušit všechna dosud platná pravidla a konvence…“ Svět se zpočátku divil, když denim kombinoval se saténem, zatímco kovové čvočky s hedvábím. Svou první přehlídku, kterou předvedl před jedenadvaceti lety a kterou pojal jako velkolepou show, zasvětil kůži. „Někomu se možná mohly tenkrát zdát moje kožené modely příliš sexy a výstřední,“ smál se Versace, „ale já to vidím jinak. Podle mě je daleko horší než sexuální svéráznost či přímo vyzývavost nuda, stupidita a stárnutí. Všechno tohle totiž spojuje schoponost omezovat, o což samozřejmě nemám zájem. Věřte, že já se jen tak spoutat nenechám.“Balet, opera i rockNedávný enfant terrible italské a potažmo světové módy se ve svém tvůrčím období nespecializoval jen na určování módních trendů, ale navrhoval rovněž kostýmy do baletů a oper. „I to je práce, která mne fascinuje a unáší někam dál,“ tvrdil Versace. Na tomto místě je nutno uvést, že navrhoval kostýmy pro opery uváděné v La Scale, ale také pro balety. Říkalo se, že i z modelu  dokázal udělat drama. Zároveň si podmaňoval slavné herce i hvězdy popu a rocku. A že jich byla pěkná řada – Sylvester Stallone, Elton John, Tina Turner, Prince, Madonna, George Michael, Liza Minnelli, Bruce Springsteen, Elizabeth Taylor, Sharon Stone, Michael Jackson… „Miluji muziku, ale také vzruch a napětí,“ prohlašoval Versace, který měl rád život. „Proto se snažím vytvářet rozpustilou a hravou módu plnou kombinací, barev a života. Největší vliv má na mě zřejmě ulice a pak mládí. Dnešní mladí lidé mě skutečně fascinují, protože jsou lepší než my. Jsou odvážnější a nemají v sobě zábrany. Proto jsem se do toho pustil, proto tedy ta jasně žlutá či modrá dámská saka, švestkově modré pánské obleky a proto ty hedvábné košile s pestrými motivy zvířat a divokých květů. Často mne ale také oslovují operní hvězdy, dirigenti, impresáriové nebo výtvarníci… Je to velice příjemné, když vím, kolik lidí má ve mně důvěru. Ostatně, je mnohem lepší být obklopen lidmi než být sám.“Typicky renesanční rodina?Nejraději Versace odpočíval ve svém rozlehlém sídle na břehu velkého jezera Como v Itálii. Nejen tam, ale i ve svých vilách v Miláně či v Miami se obklopil přepychoem a bohatým výběrem uměleckých děl, ať už šlo o obrazy, sochy či bronzy… Zamiloval si antickou kulturu, ale stejně jak Picasa, Renoira, Chagala stejně jako Warhola. Hodně času trávil ve svých domech sám nebo jen výhradně se svými blízkými. Rozhovory tam zásadně neposkytoval. Snažil se uchránit alespoň kousek svého  soukromí. „Jsme typicky italská renesanční rodina,“ smál se Versace. „Fungujeme podobně jako řemeslníci, kteří pracovali také dohromady. Opravdu, na rodinu nedám dopustit. Můj bratr Santo, sestra Donatella, její muž Paul Beck a Antonio, ti všichni mi dodávají patřičnou sebejistotu, postrkávají mě dopředu…“ I když byl Versace sám „čtyřprocentní“ muž a vlastního potomstva se nikdy nedočkal, miloval děti svých sourozenců a přátel - a ony zase jeho. Dokázal si s nimi kouzelně hrát a také je prý hýčkal a rozmazloval. Byl to milý a laskavý člověk. Nesnášel jen bodyguardy, protože miloval volnost. „Rád chodím jen tak do restaurací a kaváren,“ nechal se slyšet před časem, „ kde jen tak popíjím kávu, pročítám noviny a pozoruji cvrkot okolo. To je ta moje inspirace…“ Když mu lékaři našli v pětačtyřiceti letech v oblasti levého ucha malý nádor, prodělal operaci včetně chemoterapie. „Bylo to hrozné období,“ vzpomínal posléze vyléčený Versace, „ale hodně mi tehdy pomohli nejen lékaři, ale i rodina. Nemít ji, tak nevím, jak bych to všechno psychicky zvládl.“Král je mrtev, ať žije král! I když plamen jeho života ukončil na prahu zralého věku dobře cílený výstřel sedmadvacetiletého vraha Andrewa Davida Cunanana (spekuluje se, že vraždil ze msty zhrzeného homosexuálního milence) a světová móda přišla o nekorunovaného krále, osobitý styl a značka Versace zůstává v celosvětových trendech nadále. |
| JAMES DEAN |
Rebel bez příčiny miloval sex s každým  Zatímco někdo jde z filmu do filmu a kde nic, tu nic, jinému stačí dva tři filmy, aby vytvořil mýtus a aby se o něm jako hvězdě mluvilo i pětačtyřicet let po jeho smrti. James Dean vstoupil do hry jako rebel bez příčiny v první polovině padesátých let a tehdy se s ním ztotožnily miliony teenagerů. Z nekonformní hvězdy, jejímž nepříliš dlouhým životem prošlo mnoho mužů i žen, se stal fenomén.Věděl, že bude slavnejNarodil se ve městě Marion ve státě Indiana 8. února 1931 jako James Byron Dean. Protože matka zemřela příliš brzy a otec měl jiné zájmy, museli ho vychovávat příbuzní. Do tajů lásky mezi dvěma muži ho prý zasvětil už jako šestnáctiletého metodistický pastor…  Kněz, jemuž část místní mládeže (jak píše v knize Život bez zábran Allan Hall) přezdívala „doktor Podivín“ - anglický výraz „Dr. Weird“ se totiž vyslovuje podobně jako pastorovo jméno De Weerd - velmi rád vodil mladé chlapce do místního sportovního střediska a vybízel je, aby si všichni společně zaplavali nazí. James ho od začátku přitahoval a jejich zalíbení bylo po mnoho let vzájemné. Hned po střední škole zamířil Jimmi, jak mu doma přezdívali, do Kalifornie - s tím, že se musí stát Někým, Hvězdou. Zkušenosti tam sbíral jak v Santa Monice Junior College, tak jako člen zájezdové divadelní skupiny Jamese Whitmorea. V té době měl za sebou i pár drobných filmových epizod, nějaké reklamy, ale pořád to nebylo to pravé – zatímco na stříbrném plátně zářili Marlon Brando nebo Montgomery Clift.  V roce 1952 se Dean přestěhoval do New Yorku, kde začal navštěvovat proslulé Actors´ Studio a současně působil na Broadwayi. Měl úspěch, a když se pak ocitl u kamerových zkoušek ve studiu Warner Brothers, měl vyhráno. Hlavně si však věřil, když prohlásil: „Budu slavnej, protože mám v hrsti Branda i s tím jeho Vyser si oko! A taky Montgomeryho Clifta s tím jeho kňouravým Odpusťte , prosím vás, odpusťte…“ Režisér Elia Kazan ho obsadil do role zatvrzelého syna Cala v rodinném dramatu Na východ od ráje – a za svůj výkon  byl nominován na Oscara. Vzápětí vytvořil hlavní roli ve snímku Rebel bez příčiny, díky níž se stává hvězdou první velikosti. Gigant je v pořadí jeho třetím a vpravdě kultovním filmem. Dostavila se další nominace na Oscara, ale slavnostního vyhlašování se už nedočkal. Ve věku čtyřiadvaceti let umírá ve svém stříbrném porche Spyder na jedné ze svých ďábelských jízd 30. září 1955.Multisexuální mašina?Když se odstěhoval James Dean do Los Angeles (jak píše ve své knize Život bez zábran Allan Hall), dostával drobné role v reklamách a na divadle. Jeho přátelé však vzpomínají, že býval často bez peněz. Pak se seznámil s Rogersem Brackettem, šéfem z oblasti reklamy, gayem, který mu nabídl pokoj ve svém domě. Deanovi bylo jasné, že si nadále nemůže dovolit platit vlastní byt, takže této šance využil a z obou mužů se brzy stali vášniví milenci. Brackett, o více než patnáct let starší než Jimmy, byl dobrý přítelem agenta Henryho Willsona, dalšího gaye, mezi jehož homosexuální známosti patřil i Rock Hudson, který o mnoho let později zemřel na AIDS. Večírky ve Willsonově domě patřily v hollywoodské homosexuální komunitě k dobře střeženým tajemstvím.. Brackett a Dean chodili všude spolu, dokonce společně jezdili i do Mexica na býčí zápasy.   Do pobytu v New Yorku (píše na dalším místě kapitoly o Deanovi Hall) Jimmy nadále střídal milence mužského i ženského pohlaví. Jakmile se do města přistěhoval Brackett, znovu Jimmymu nabídl střechu nad hlavou i svoji postel. Dean věděl, že tento starší muž má v showbyznysu dobré kontakty, takže ochotně souhlasil, i když svůj homosexuální poměr tajil před blízkými přáteli i před ostatními herci, s nimiž pracoval a kteří bojovali o přežití stejně jako on. Dean měl mezi muži i jiné milence včetně dalšího mladého herce, Jonathana Gilmora. Byl to právě Gilmore, který vyprávěl, že jednou večer, ještě předtím, než spolu začali spát, Dean vzpomínal na své předchozí homosexuální poměry a na to, jaké návrhy mu dělali hollywoodští šéfové. „Víš, moji pr… už měli i ti největší v Hollywoodu a je to dost zvláštní, protože já jsem prostě jenom chtěl dostat nějakou malou roli,“ řekl mu údajně Jimmi. Jakmile se začátkem roku 1954 Dean přestěhoval do Hollywoodu, jeho životní styl začal být ještě bizarnější. Přátelé vyprávěli, že na dlouhá období mizel, bez zjevného důvodu se vztekal, hrál si s nabitými zbraněmi a samozřejmě rovněž uspokojoval svou zálibu v nebezpečné jízdě autem. Vzpomínali také na to, že se začínal víc a víc věnovat perverznímu sexu, k němuž podle nich patřil exhibicionismus, kožené prádlo a sadomasochismus. Chodil s kdekým, od začínajících hvězd až po zaměstnance benzínových pump.Idol nestačil zešedivět Přitom podle Halla spal Dean i s každou ženou, která mu padla do oka, včetně Barbary Hutton, věhlasné dědčiky |
impéria Woolworth, anebo s herečkami Natalií Wood či Pier Angeli, kterou prý jako jedinou skutečně miloval.
| JEAN MARAIS |
| Největší romantik filmového plátna (11. 12. 1913 – 8. 11. 1998)  Svou hereckou kariéru začínal už jako dvacetiletý na divadle, ale mezinárodní hvězdu z něj udělaly až romantičtí hrdinové, které vytvořil na stříbrném plátně. Tím prvním byl Patrice v moderní parafrázi o Tristanovi a Isoldě – ve filmu Věčný návrat, který pro něj nenapsal nikdo jiný než Jean Cocteau. Ovšem ani s osmi křížky nesložil Jean Marais ruce do klína, o čemž svědčí jeho herecká kreace ve filmu Svůdná krása režiséra Bernarda Bertolucciho. Traduje se, že slavný italský filmový tvůrce Maraise do filmu tuze moc chtěl, ale současně měl strach. Bál se manýr, kterými prý většina stárnoucích hvězd trpí. Jenomže to byly obavy plané. Někdejší romantický "superman" byl tehdy v roce 1995 ve skvělé formě a o náladovosti nemůže být ani řeč. Dokonce během natáčení bavil svou vitalitou a vtípky celý filmový štáb... V ženském přestrojení balil profesoraNarodil se jako poněkud nechtěné dítě v malém domku v Cherbourgu na severu Francie. A protože mu komplikované rodinné poměry nedovolily poznat otce (s nímž se setkal až po mnoha letech), o to víc se upnul se na milou a něžnou matku. Byla i krásné, díky čemuž měl malý Jean celou řadu „strýčků“, trpěla však i neduhem zvaným kleptománie. „Moje matka v pravém smyslu Cherbourg šokovala, říkali jí Pařížanka,“ vyprávěl Jean Marais kdysi v jednom rozhovoru. „Provokovala svým způsobem líčení obličeje, svými šaty podle poslední módy, vysokými podpatky, parfémy, téměř vyprovokovala skandál. To všechno nejsou mé vlastní vzpomínky, vycházím z toho, co mi později matka vyprávěla. Mezi léty 1914 až 1918 jsem prodělal snad všechny nemoci, které může dítě dostat: černý kašel, zarděnky, spálu, zánět středního ucha, bronchitidu a navíc k tomu všemu i španělskou chřipku. Říkalo se jí „španělská“, aby se nemuselo vyslovovat šokující slovo „mor“, které by jistě celou populaci vyděsilo. Lékaři mne už odepsali: dali mi před ústa malé zrcátko, aby bylo vidět, jestli ještě dýchám. Má matka  vyžadovala nějakou injekci. „To by ho zabilo,“ domlouval jí lékař. „Jestli má umřít“, řekla matka, „dám mu injekci klidně sama.“ Vynutila si předpis, který jí lékař po chvíli napsal, a matka mi dala injekci. Vzala na sebe veškerou zodpovědnost. Horečka klesla náhle z 41 na 36. „Zabila jsem ho,“ vykřikla matka v slzách. „Nikoliv, zachránila jste ho,“ odpověděl lékař. Vyprávím tuto příhodu, abych trochu vysvětlil charakter mé matky. Měla pro své děti neuvěřitelnou lásku a vášeň. Byla na nás zároveň přísná a spravedlivá, veselá i vážná, elegantní a krásná, byla snad krásnější než Pearl Whiteová…“ I když si jako malý oblíbil Jean Marais hraní s panenkami, na lyceu v Saint-Germain se už vydával za drsňáka. Nic mu nebylo svaté, což mu ve škole přidělávalo pochopitelně a často jen problémy. Jednou se dokonce převlékl do ženských šatů a přímo na ulici „balil“ svého profesora. Traduje se, že byl nezvladatelným studentem, který šel z průšvihu do průšvihu. Nakonec ho matka ze školy vzala a on se začal učit v továrně na rádia, později dělal pomocníka ve fotografickém ateliéru. To už však byl krůček k tomu, aby začal rozesílat své fotografie filmovým producentům – chtěl se přece stát filmovou hvězdou. Vedle statování se také několikrát pokoušel dostat na konzervatoř. Marně. Jeho čas měl teprve přijít a on byl tolik nedočkavý… Stala se katastrofa – jsem do vás zamilovaný…Připomeňme si, že ve filmu na sebe poprvé Jean Marais upozornil jako novodobý Tristan ve filmu Věčný návrat (1941). Setkání s dramatikem, básníkem, malířem a režisérem Jeanem Cocteauem (1889 - 1963) proběhlo o pár let dříve a znamenalo pro oba životní zlom. Tím začala snad nejslavnější mužská romance filmových dějin. Začalo to tím, když se mladému adeptovi slávy podařilo sehnat roličku v Juliu Ceasarovi a pak se v roce 1937 prostřednictvím  kolegyně z dramatického kursu seznámil s Jeanem Cocteauem, který mu krátce poté nabídl roli Galaada ve své hře Rytíři kulatého stolu… Pohledný a urostlý (a rovněž talentovaný) adept herectví byl i pro další léta tím nejideálnějším představitelem básníkových postav na divadle i ve filmu. O hercově a režisérově vztahu ostatně hodně vypovídají i u nás před časem vydané publikace Jean Cocteau/Adresát Jean Marais, či Maraisovy memoáry Příběhy mého života. V duchu Pygmalionu prováděl Cocteau snaživého Maraise úskalími jeho umělecké kariéry a s jistou nadsázkou lze prohlásit, že v něm vytvořil jedno ze svých životních uměleckých děl. Jean Marais o tomto vztahu, který léta tajil, však v závěru svého života psal i mluvil velice otevřeně. V knize Příběhy mého života pak doslova úchvatně popisuje, jak jej básník náhle zavolal k sobě domů: „Cocteau kouřil opium. Vypadal stejně zoufale jako já. Spustil ruce podél těla a zopakoval – Je to katastrofa… Jsem do vás zamilovaný…“ Působivé byly i dopisy, ve kterých mu Cocteau vyznává Maraisovi svou horoucí lásku: „Ale v mé duši a v mém těle už žádná jiná cesta neexistuje. Při myšlence, že bych se měl dotýkat nějaké jiné bytosti než tebe a že bych ji měl říkat něžná slůvka, mně tuhne v žilách krev. Takovou myšlenku odmítám…“ „…ten zázrak našeho života, jenž se nepodobá žádnému jinému…“ Odmítal vidět to, co se mu nelíbilo Většinu snímků, v nichž Jean Marais ztělesnil hlavního hrdinu, jsme u nás viděli. Připomeňme si alespoň tituly Kráska a zvíře, Ruy Blas, Hrabě Monte Christo, Ve službách krále, Hrbáč, Kněžna de Cléves, Kapitán Fracasse, Železná maska, Oslí kůže... |
občasnému filmování (Parking, Svůdná krása, Děti ztroskotance), ale také malování, keramice a sochařství. Krátce před svou smrtí měl hrát Prospera ve Shakespearově Bouři, ale turné se nemohl zúčastnit kvůli vleklému zánětu podhrudnice. | RUDOLPH VALENTINO |
I romantický hrdina měl jiné gusto  V éře němého filmu byl Rudolph Valentino zářivou a obletovanou hvězdou. Jako jeden z největších romantických hrdinů své doby zazářil především v takových filmech jako byly Čtyři příšerní jezdci z Apokalypsy, Šejk, Krev a písek, Kobra, Orel nebo Dáma s kaméliemi…Utekl do Paříže, kde zvedal nohyAmerický herec italského původu Rudolph Valentino, jehož původní občanské jméno znělo Rudolpho Alfonso Filibert Guglielmi, se narodil 6. května 1895 v Castellanetě. A protože v rodině nenalezl pro své umělecké ambice příliš pochopení (pan otec ho chtěl dokonce poslat na vojenskou akademii), velice záhy se osamostatnil. Lákal ho nejen kumšt, ale zákonitě toužil prožít nějaké dobrodružství. Byl plný elánu, vitality a chuti zkusit něco jiného a vymanit se z pout rodinné sounáležitosti. Z rodné Itálie to naštěstí nebylo zase až tak daleko do Paříže, kde se mladičký, ani ne osmnáctiletý, Rudolph protloukal všelijak. Nakonec se však nejen díky vlivným známostem, ale třeba i temperamentu a tanečnímu umu prosadil jako  tanečník. O rok později se vydal za vidinou ještě zářivější kariéry až do New Yorku. Přesto na něj nikdo v Americe nečekal a tak i budoucí filmová hvězda začínala jako přístavní nakladač, umývač nádobí, roznašeč jídla v restauracích nebo poslíček…V Hollywoodu začínal rolemi gigolůTeprve později se díky svým ambicím dostal až do kabaretů a dekadentních nočních klubů, ale to už přesídlil do Los Angeles, kde slavil úspěch s argentinským tangem. Že využil i svého latinského vzezření, nemůže být sporu. Později účinkoval i na Broadwayi. V té době už měl spoustu přátel, kteří ho dokázali časem prosadit až v Hollywoodu. Tam začínal v epizodách, vesměs šlo o malé role podvodníků, dobrodruhů nebo gigolů. Jeho exotická a zvláštní melancholická krása slavila triumf. Byl to režisér Rex Ingram, který ho v roce 1921 angažoval pro hlavní roli Čtyř příšerných jezdců z Apokalypsy a kterého tolik zaujal exotický typ nového mladého herce. Ostatně zmíněný film se stal zakrátko po uvedení senzací a Valentinovo jméno se rozletělo do světa. Najednou se zrodil nový typ milovníka, který v tu ránu převálcoval dosavadní hvězdy typu Douglae Fairbankse, Williama Harta nebo Toma Mixe. Přitom Valentino mohl zaujmout i svým sugestivním herectvím, jak to koneckonců prokázal ve své kreaci toreadora ve snímku Krev a písek…Aféry a skandály neubraly na proslulosti Davová hysterie jeho obdivovatelek pak rostla s každým novým filmem a vyvrcholila hercovou předčasnou smrtí. Newyorská klinika, kde Valentino 23. srpna 1926 zemřel v jedenatřiceti letech na zápal podbřišnice, byla po dobu jeho nemoci obležena davy zbožňovatelek. |
Na jeho pohřbu – jak napsala tehdejší Kinorevue - se shromáždilo přes padesát tisíc lidí, většinou nekritických a mnohdy i hysterických obdivovatelek slavného herce, najednou byl protržen policejní kordon, praskala okna výkladních skříní, ženy se vrhaly k rakvi jejich mizejícího snu o lásce a romantických dobrodružstvích a snažily se urvat alespoň kousek látky, stuhy nebo květiny jako suvenýr na „nejsmutnější chvíli jejich života“… 
| RUPERT EVERETT |
„Za svou sexuální orientaci se nestydím,“ říká herec Rupert Everett  Britského herce Ruperta Everetta mohlo poprvé zaregristrovat naše publikum například v nedávno uvedeném americkém filmu Svatba mého nejlepšího přítele. Zatímco hlavní ženská hvězda snímku Julia Roberts zde představovala dívku na vdávání Julianne, Rupert Everett představoval jejího kamaráda, sympatického gaye Georgea. Ostatně ve filmovém příběhu to je právě George, kdo radí zhrzené dívce, kterak si získat na svou stranu srdce milovaného muže. A že o tom šarmantní Angličan něco ví, o tom není sporu. Svou sexuální orientaci nijak netají. O výchovu se postarali mnišiRupert Everett se narodil 29. května 1959 v anglickém Norfolku, ale jako syna armádního důstojníka vyrůstal na různých vojenských základnách. Nikdy nepoznal domov a nikde nezapustil kořeny. Proto je doma všude tam, kde se zrovna nachází. Když mu bylo sedm let, zapsali ho rodiče na přísnou katolickou internátní školu v Amplehorthu a dál cestovali. „Když vás takhle odloží rodiče,“ vzpomíná dnes filmová hvězda s mírnou hořkostí, „tak vás to zákonitě poznamená na celý život. Mě tenkrát nevychovávala matka či otec, ale mniši. Proto si nejsem jistý, jestli je moje sexuální cítění vůbec vrozené. Ale i kdyby bylo, výchvova bez matky a navíc v prostředí mužského kláštera nebyla cestou k nápravě. Naopak, tam za zdmi jsem žádné dívky  nepotkal…“ Když v patnáci zběhl ze školy, stal se jeho cílovou stanicí Londýn. Chtěl se stát hercem nebo hudebníkem. Už předtím se mu totiž dostalo klasického vzdělání a navíc se naučil hrát dobře na klavír. V Londýně vystřídal několik soukromých hereckých škol a posléze se snažil uchytit u Královské Shakespearovské společnosti. „Začátky byly opravdu krušné,“ přiznává Rupert Everett. „V divadle jsem byl všechno možné, ale jenom ne herec. Byl jsem na tom tak špatně, že mě neminila ani zkušenost s pouliční prostituací. Bylo mi sedmnáct, když mě oslovil jeden chlápek u metra nabídl mi neuvěřitelnou sumu. Prý za sex. Tak jsem s ním šel. Časem jsem si zvykl na všechno. Jenom jsem u sebe raději nosil nůž, pro případ napadení. I když jsem to nějaký čas takhle praktikoval, můj cíl byl někde úplně jinde…“  Debutoval v roli homosexuálního špionaK obratu došlo, až když se urostlý krasavec uchytil jako fotomodel. Právě tenhle job mu nakonec dopomhl k prvnímu divadelnímu angažmá ve skotském Glasgowě. Jako třiadvacetiletý debutoval – psal se rok 1982 – v roli ruského homosexuálního špiona v dramatu Jiná země. Ve filmu se objevil o rok později, ovšem mezinárodní hvězdu z něj udělala až filmová adaptace zmíněného dramatu Jiná země (1983). Teprve až potom mohl zazářit ve filmech Tanec s cizincem (1984), Kronika ohlášené smrti (1987) nebo Muž se zlatými brýlemi (1988), ve kterém si zahrál vypočítavého boxera, kterého miluje postarší doktor... A že se mu v branži daří dodnes, dokresluje jak účast ve filmech hollywoodské produkce Zamilovaný Shakespeare (1998), Sen noci svatojánské (1998) nebo Inspektor Gadget (1999), tak skvělé ohlasy a recenze. Jeho nepopiratelné charisma ocenila i jedna tuzemská kritička, když zhodnotila jeho výkon ve filmu Svatba mého nejlepšího přítele: „… nutno ocenit malou perlu v podobě černého koně příběhu, homosexuálního vydavatele Georgea, který už svou přítomností rozbíjí (a oživuje) klasický trojúhelník milostné komedie a kterému navíc Rupert Everett dodal svým výkonem patřičný šarm a humor.“S kamarádkou Madonnou v posteli 
Prozatím posledním filmem Ruperta Everetta je americký snímek Příští správná věc, o jehož realizaci bojoval několik let. V našich kinech měl snímek premiéru v létě letošního roku a Rupert Everett si v něm střihl roli zahradního architekta. Samozřejmě, že jde o roli gaye. Ženskou roli si v tomto filmu zahrála Everettova skutečná přítelkyně Madonna. |
| STEPHEN GATELY |
| Stephen z Boyzone - Jsem homosexuál Aniž bych si snad chtěl dělat legraci ze sexuální orientace, přece jen se musím pousmát nad tím, jak si všichni odpůrci Luneticů, NKOTB, Boyzone a dalších chlapeckých kapel vždy dobírali holky, které podobné kapely milují a obdivují, s tím, že: "Stejně jsou téééplííí..." A děvčátka samozřejmě protestovala, protože ačkoli jsou schopná akceptovat, že jejich miláček bydlí třeba za oceánem, popřípadě má přítelkyni, přece jen vždy v tomto případě existuje (ač zcela mizivá) naděje, že snad někdy budou ony ty vyvolené, které si Gary, Ronan nebo kdokoli jiný obdivovaný vybere za tu jedinou... Ovšem, ve chvíli, kdy by obdivovaný zpěvák byl homosexuál, naděje na romantické shledání by byla rázem absolutně nulová. A něco takového se právě teď stalo. Jeden z členů Boyzone, Stephen Gately (23 let), vydal minulý týden prohlášení, že je homosexuál. Dozvěděl se totiž, že jistý bulvární časopis chce tuto informaci zveřejnit, a proto tak radši učinil sám. A kdo že je jeho vyvolený? Nebudete tomu věřit, ale Eloy De Jong, bývalý člen dalšího boyz-bandu a u nás druhdy velice populárních Caught In The Act.  Stephen prohlásil: "Jsem gay a měl jsem homosexuální romance, ale nyní - poprvé ve svém životě - jsem ve vztahu s někým, koho miluji. Chci, aby se to mí fanoušci ode mě a Eloye dozvěděli dříve, než kdokoli jiný dostane šanci publikovat překroucenou verzi pravdy." Podobné prohlášení si určitě vyžádalo obrovskou dávku odvahy, protože tímto přiznáním si Stephen mohl rázem ukončit svou kariéru. Když svou homosexualitu veřejně přiznal třeba Rob Halford, George Michael nebo Elton John, šlo vždy o umělce, pro jejichž fanoušky je přece jen důležitější hudba než vše okolo, včetně sexuální orientace. Ale když se k tomu přizná člen uměle sestavené kapely, která má vydělávat na zamilovaných holkách (a teď to nemyslím nijak zle, jen konstatuji fakta)? Jakkoli mě hudba Boyzone vůbec nebaví a všechny projekty vytvořené pro ždímání peněz z malých holek mi jdou proti srsti, přece jen musím toho chlápka za jeho prohlášení obdivovat. I když... Podle bývalého managera East 17, Toma Watkinse, může toto přiznání ne zhoršit, ale naopak daleko zlepšit kariéru Boyzone, potažmo samotného Stephena. Boyzone totiž existují přece jen už pár let, zanedlouho plánují rozchod a fanynky s nimi rostly a většina z nich už je ve věku, kdy nejsou tak strašně poblázněné a jejich desky si kupují hlavně kvůli písničkám. Těmto fanynkám Stephenova homosexualita vadit nebude. A také je možné, že kromě dívek nyní začnou nahrávky Boyzone kupovat i mladí homosexuální chlapci. Je to sice hnusný, ale lidi za vším vidí business... Stephen dostal plnou podporu jak managementu a nahrávací firmy, tak i členů kapely a veřejnosti. Možná se konečně dostáváme do doby, kdy sexuální orientace nebude hrát zas tak velkou roli. Teď jen čekám (jestli se opravdu zvednou prodeje nahrávek Boyzone), která další chlapecká skupina se ozve s tím, že má ve svém středu homosexuála. Ve chvíli, kdy už je jasné, že naši Lunetic opravdu nezpívají na svých nahrávkách zdaleka vše, a z tohoto důvodu s nimi zrušil smlouvu i hlavní sponzor, je možné, že použijí i tento nový a neokoukaný marketingový trik. Tím by se ovšem potvrdily nejapné poznámky všech antilunetických webů... zdroj: www.blesk.cz |
KLUK NEBO HOLKA?Dalším Britem, který svou „jinakost“ dával najevo nejen ve svém projevu, ale vůbec v celkové image (zvláště ve spojení s kapelou Culture Club) byl Boy George (vlastním jménem George Dowd).
Jako malý kluk poslouchal nejraději desky s Ellou Fitzgerald, Bessií Smith a Frankem Sinatrou, jinak miláčky otcovy 
domácí diskotéky. Později se zbláznil do extravagancí Davida Bowieho, který ho chvílemi úplně fascinoval . Už tenkrát mu vrtalo hlavou,jak to ten David dělá, když je normálně ženatý – a k tomu si ještě klidně vleze do postele za Mickem Jaggerem…
„Nakonec jsem svůj tehdejší idol zaměnil za kapely, jako byly Sex Pistols a The Ramones,“ tvrdí letos čtyřicetiletý Boy George. „Když jsem se pak srazil v jednom lokále s trasvestitem Philipem, díky němuž jsem začal poznávat prostředí gay klubů, věděl jsem, kam patřím. Svět punku pro mne skončil.“
„Chlapec Jiřina“ se začal zajímat o převleky, líčení, paruky a vůbec o zdůraznění svého typu. Nechtěl, aby ho přehlédli. „V té době jsem už věděl, že jsem gay,“ vzpomíná zpěvák s dívčí tváří, „ale nějak jsem se s tím netrápil. Byl jsem obklopen podobně naladěnými přáteli, bylo mi fajn. Doma jsem to oznámil, ale na nějakou odezvu jsem nečekal. Se svým tehdejším přítelem jsem odjel do Birminghamu, to mi bylo teprve sedmnáct. Chtěl jsem to zkusit zkrátka jinde. Přesto jsem se do Londýna nakonec vrátil. Bylo to někdy v roce 1980. Z první kapely mě sice vyhodili, protože jsem se zdál manažerovi příliš sladký, ale zato druhá parta sklidila úspěch, dalo by se říct, že celosvětový…“
Byla to totiž veleslavná kapela Culture Club, ve které se stal Boy George nepřehlédnutelnou androgynní hvězdou první velikosti a která nabídla světu takové hity jako Do You Really Want To Hurt Me, Church of The Poisoned Mind či Karma Chameleon.
Image zmalovaného, ale přesto pomilováníhodného kluka, který spíš připomínal děvče, nádherně dráždila a stala se na několik let poznávací značkou vyprodaných koncertů stejně jako milionových nákladů vyprodukovaných desek.
„Sladké“ období skončilo, když na jednom z četných večírků u něj doma zemřel na předávkování drogou jeden z jeho muzikantů a George byl zatčen a uvězněn. I když byl i on sám závislý na heroinu, požádal o propuštění, aby se mohl ze své závislosti léčit. To bylo před čtrnácti lety, kdy také ohlásil rozpad skupiny Culture Club a kdy se pustil na sólovou 
dráhu.Kromě toho napsal i poutavou autobiografii.
“Psal jsem v knize o svých dávných láskách, partnerských vztazích, odeznělých situacích,“ vzpomíná Boy George, „a protože mě co chvíli napadlo: Tak tohle by mohl být i docela dobrý song, kdy jedna tvůrčí činnost dodávala odvahu té druhé, natočil jsem zanedlouho i novou desku…“PTÁCI PROVOKATÉŘI
Jména v této „kategorii“ si dosadíte určitě sami. A pokud ne, tak tady jsou alespoň tři: Elton John, David Bowie a Andy Bell (ze skupiny Erasure). Všichni tři jsou shodně Britové, všichni jsou navýsost talentovaní a muzikální, ale navíc mají všichni smysl pro kvalitní zábavu, nebo chcete-li prvoligovou show - o nadhledu a smyslu pro humor nemluvě.
Byl to právě David Bowie, který už začátkem sedmdesátých let podlehl kouzlu převleků, líčidel a gest a který se snažil svou do očí bijící bisexualitu (tehdy na pódiu jev naprosto nevídaný) povýšit na něco, co se dnes běžně přijímá.
Nejinak tomu bylo v případě Eltona Johna, který připravoval léta „své“ publikum na svůj coming out. Nakonec se mu to povedlo, i když jeho někdejší upřímné prohlášení pro jistý časopis („Nejraději podléhám několika mužům najednou a jako prostředí volím nejčastěji volnou přírodu…“) bylo ve své době pro mnohé jen těžko stravitelným soustem.
Tak jako tak prošlapal cestičku svému podstatně mladšímu kolegovi – dalo by se říct dalšímu velkému jevištnímu „exhibíkovi“, jehož jméno zní Andy Bell. Ten už nějakou tu sezonu tvoří – vedle rovněž homosexuálního Vincenta Clarka – polovinu popového tandemu Erasture.
Své zaměření prezentuje Andy Bell jako správný pták. „Vždycky jsem si říkal, že jedině odvážní muži dělají odvážné kousky. Jedině to vás zbaví nějakého studu či nedejbože mindráků. Jak se říká – žít a užít,“ směje se Andy Bell.
A něco na tom bude.